Výlet do Cu Chi a hotelové peripetie

Na třetí den jsem moc nemohl spát. Nějak se mi ty časy pomotaly, spal jsem tak hodinu. Krátce po šesté jsem své snahy o odpočinek vzdal a šel si zaplavat do hotelového bazénu na střechu. Takhle po ránu, při větru a vysoko i při 30°C může být docela chladno. Nevydržel jsem tam dlouho.

To už mě docela probralo. Po návratu na mě čekala snídaně připravená Luckou. Dvě volský oka, nějaké zelené listí a čínské nudle v polévce. Celkem dobrota, hlavně, když jsem tu snídani nemusel dělat sám.

Tento den nastalo první naše stěhování. Zůstali jsme sice ve stejném hotelu, ale šli jsme do jiné budovy. Rezervaci ubytování jsme si totiž prodloužili o další dva dny, ale náš pokoj už nebyl k dispozici. Vůbec to nevadilo, dostali jsme hodně podobný, ve vyžším patře.

Co bylo nepříjemné bylo načasování. V 11:30 jsme se stěhovali a ve 12:00 jsme museli být před hotelem k vyzvednutí na výlet do Cu Chi. Tunelového komplexu, který tu je jako muzeum na připomínku Vietnamské války.

Pokoj k nastěhování však nebyl připraven a tak jsme na výlet odjížděli s tím, že nám zavazadla uloží do kanceláře manažerky Andy, která se o nás po celou dobu v hotelu starala. Když jsme však odcházely z budovy své bágly jsme viděli pohozené na vozíku u vchodových otevřených  dveří hotelu. A my tam měli všechno. Mno, nebyl to dobrý pocit. Naštěstí se nám nic neztratilo.

Ale k výletu. Nejdříve nás průvodce vezl do továrny pro hendikepované, kde jsme si mohli prohlédnout výrobu tradičních obrázků z rýže, skořápek, perleti z mušlí apod. A následně pak mohli přispět koupí dílka a finančně tak pomoci. Používané bojové plyny za války totiž nejen zabíjeli, ale poškozovali také genetiku a tak dochází již po několik generací k rození dětí s tělesní poškozením z těchto důvodů. Tedy nic veselého, snad jediné. Nechybělo moc a Oleks si svůj obraz v hodnotě víc jak tisíc korun, málem nechal v bufetu na stolku. Na ty jeho vytřeštěné oči, když jsem ho na to upozornil, jen tak nezapomenu. Obrázek stále má.

Tunelový komplex se rozkládal překvapivě převážně na povrchu. Tedy spíše prohlídka, tunely pod námi nepochybně byly :-). Ukazovali nám řešení problémů, které takový tunelový styl boje vyžadoval vyřešit. Pasti, jaké se kladly na nepřítele. Jak si vyráběli vše potřebné. Jak se řešilo stravováni, větrání, jak byly tunely zajištěné proti plynu, jak chodit v tunelu na záchod atd, atd. Bylo to velmi zajímavé.

Zde bylo možné vyzkoušet si průlez maskovaným vchodem. Já z pochopitelných důvodů nebyl 🙂

Jedna z mnoha ukazovaných pastí.

Na konci areálu byla střelnice. Kdo chtěl a měl na to (nejen chuť, ale hlavně finance), mohl si zde zastřílet na střelnici z dobových zbraní. Jeden náboj = 1dolar a minimální počet ran bylo deset. Nic pro mě, ale jelikož zde byli i movitější návštěvníci, zaslechl jsem dokonce i dávku 🙂 Takovým tempem přijít o peníze jsem viděl snad jen jednou, když jsem si v Pekingu spletl bankovky 😀

Při sepisování presentace jsme zjistili, že je u nás ve skupině (v mikrobuse) na prohlídce ještě jeden Čech. Jelikož tam byl pvp. se skupinkou Australanů, tak Češtinu nepoužíval. Začali jsme si v průběhu prohlídky se zajímavosti tipovat, kdo s mužů to může být. Nikdo z nich totiž nedával najevo, že nám rozumí co si říkáme. Na závěr naší tipovací soutěže už to ovšem dotyčný nevydržel a pronesl „no tak dobře, jsem to já, pravdu má tady ten pán“ a ukázal na mě – vyhrál jsem, juchů 😀

Závěrem prohlídky celého komplexu byl vrchol dne, „procházka tunelem“ 🙂 Jak již jistě tušíte, asiat je menšího vzrůstu, takže nic snadného to nebylo. No, kdo jste byl v podzemí v Telči, tak tam je to podobné. Asi takhle, došel jsem, (tedy dolezl, protože jsem musel na kolena) k první odbočce, což bylo po cca 20 metrech.

Celková trasa prohlíženého úseku měla tak 80 m. Ale nešlo o žádnou zábavní „prolejzačku“ pro turisty, šlo o opravdové tunely. Klidně jste mohli na některé odbočce zahnout a vyrazit do kilometrových labyrintů. Že jdete špatně poznáte snadno, pouze prohlídková část měla osvětlení 🙂 Myslím ale, že těch osmdesát metrů pro představu každému stačilo.

Na cestě zpět byli organizátoři takový nevrlí, tak nějak odjezd urychlovali, že bude velká doprava, že cesta zpět bude trvat déle, než ta směrem sem a my nevěděli proč. Později jsme zjistili, že nejenže je pátek, ale, že tu začíná týden významných svátků, pravděpobně k výročí konce války. A to znamená, že mnoho lidí odjíždí pryč z města. A opravdu když jsme se blížili do Saigonu, takový šrumec jsme tu ještě nezažili. Když byla křižovatka plná, skůtry  si začali razit cestu přes chodníky. No děs běs, ještě že tu nemusím řídit, zatím 🙂

Doprava v Saigonu

Doprava v Saigonu II

Po návratu nás čekalo dokončit stěhování. Dostali jsme dva elektronické klíče, číselný kód ke dveřím a poučení, kde vše je třeba s kartou čipovat. Bezpečnost na prvním místě :-). Já si vzal jednu kartu a Lucka s Oleksem druhou. Chystali se totiž ještě jít na masáž. Takže jsem si ještě u našich dveří od apartmánu zkusil svůj čip, zkoušel jsem si také zadat kód, napsal jsem si ho do mobilu a zdálo se být vše ok. 🙂 🙂 🙂

Vyrazili jsme na večerní procházku městem, následně jsme se rozdělili, já jsem si zašel na večeří a pak jsem šel sám do hotelu. Do toho bezpečného, zabezpečeného :D.

Když jsem přišel k hotelu a i když bylo deset hodin večer dveře u recepce byli dokořán. Tak fajn pomyslel jsem si. Ve výtahu jsem přiložil čipovou kartu a ozval se divný zvuk, zadal jsem patro 26 a ….. nic. Safriš co jsem udělal špatně, pomyslel jsem si a zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem, nic. Tak a co teď. Na recepci byl jen sekuriťák co neumí anglicky. Nějaká slovíčka však ode mě naštěstí porozuměl, zkusil moji kartu u vchodových dveří a, ….. nefungovala. Kamsi zavolal a pak mi do překladače v telefonu napsal, že nová karta bude k dispozici v přilehém bufetu zítra v deset dopoledne a myslel, že má problém vyřešen. Já ale ukazoval nahoru, na sebe až pochopil, že nemůžu nahoru. Šel se mnou do výtahu odblokoval čipem a já si mohl konečně navolit patro.

Dveře výtahu se mezi námi zavřeli a já si spokojeně začal prohlížet čipovou kartu abych zjistil číslo pokoje. Zjistil jsem ovšem, že na kartě uveden není. V tu chvíli mi bliklo hlavou safriš, na masážích Lucka a Oleks mít mobily zapnuté nebudou a tak jsem se jim snažil zavolat hned, marně, volání zdarma mezi sebou s Vietnamských karet nám bylo rázem k ničemu.

A co teď? Přece na ně nebudu dvě hodiny čekat na recepci (a to minimálně, po masáži měli v plánu jít ještě na večeři). Tak jsem si zkoušel vzpomenout, ale marně. Odzkoušel jsem asi troje dveře, který se mi zdáli být tutově ty pravý, ale nic. Naštěstí z nich ani nikdo na mě nevyběhl 🙂

Tak nezbylo nic jiného než opět sjet do přízemí za sekuriťákem. Jemu jsem kupodivu opět zdárně vysvětlil, že se nemůžu dostat ani do svého pokoje. Šel proto se mnou až do našeho 26 patra. Zde se mě doposud klidný sekuriťák optal na číslo našeho pokoje, že mi otevře, ale já mu řekl „nevím“, on si myslel, že nerozumím, tak mi to ukazuje na jedněch dveří u pokoje a já mu odpověděl „já rozumím, ale nevím“. Na češ se sekuriťák ulekl, znervozněl a ujistil se otázkou,ůuuu vy neznáte číslo svého pokoje?“, „ne!“ odpověděl jsem „Ohouuuu“. A mě už bylo jasný, že mám fakt velký problém 🙂

No nic, sjeli jsme na recepci a sekuriťák zavolal manažerku (nebyla to ale naše Andy), ta přijela a já ji vysvětli co se mi stalo. Nabídla mi jedno řešení:“koukněte se na potvrzení rezervace do emailu, tam bude uvedeno číslo pokoje“, „já ji ale nemám, to objednával kamarád“, to už začala být pomalu bezradná i manažerka.

Zavolala tedy svého nadřízeného, vrchního manažera :-D. Ten dorazil asi do půl hodiny. Velmi noblesní příjemný pán. Donesl už novou čipovou kartu a ptal se na jméno objednavatele. To jsem mu řekl, ale protože jsme se přestěhovali z druhé budovy, kterou měla na starosti manažerka Andy, neměl o nás žádné informace.

A tak problém řešil dál. Vyjeli jsme do 26 patra a on zjišťoval kam máme okna „vidíte Mekong?“ No to bylo těžký, protože když jsem se koukl pod velkým úhlem tak ano, viděl jsem ji z okna, ale on má asi na mysli přímý pohled. Nebo ne? Raději jsem řekl, „nevím, ale vidíme z pokoje plavecký bazén! (v této budově byl bazén ve druhém patře nad spojovací chodbou) . Manažer za neustálých pokusů o volání po mé odpovědi rázně vyrazil k jedné ze stran domu. Tam už nám náhle zbývalo jen tak pět pokojů, z nichž dva byli nevím proč zapečetěny. A v tom mi to bliklo, joo, jsou to hned ty dveře po těch zapečetěných. Než jsem však stačil cokoli, manažer měl telefon, při něm se mě optal „kolik vás na pokoji je?“ Říkám“tři“ a on, tak to je tento pokoj a ukázal na dveře, které jsem měl na mysli také. Poté novou kartou čipl u dveří a povídá „kód u dveří znáte? Zadejte si ho“. Zadal jsem a …. nic. Manažer chvíli přemýšlel a poté pronesl „noo, máte tam chybu a zadal kód sám s dvěma číslicemi přehozenými a dveře se otevřeli, SLÁVA.

„Jsou tohle vaše věci?“, „ano jsou“, byl jsem doma :-D. Poté mě ještě donutil odzkoušet si otevírání dveří, opravit si v poznámkách chybně napsaný kód dveří a nechal mě si tam ještě připsat i číslo pokoje. Asi si říkal, takového osla jsem ještě neviděl 🙂 Poté mi dal vizitku, kdybych prý měl ještě nějaké potíže, popřál mi příjemný pobyt a odešel.

Já se hned převlíkl a šel se odreagovat, zaplavat si v bazénu v tom druhém patře. Dál už mě vše poslouchalo jak má a další problémy už nebyli. No kdo by to byl čekal, že se sejdou tři faktory, nefunkční karta, neznalost čísla pokoje a disgraficky přehozené dvě číslice v mých záznamech. A rázem je z toho skoro neřešitelný problém pro nižší manažery :-D.

Nebojte se cestovat a vyražte. Podívejte, když můžu já, zvládnete to už každý 😀

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..