Druhý den v Hue jsme naplánovali výlet do přírody s pěší tůrou „procházkou“ kolem řeky až k vodopádu.
Vyrazili jsme brzy ráno. Výlet byl objednán přes ubytovatele a tak jsme měli odvoz přímo z ubytka. Mikrobus nás dovezl k národnímu parku, kde před vjezdem zastavil u brány, řidič vypnul klimatizaci, otevřel dveře a mě už začalo být jasné, že ta cesta nebude jen tak.
Následoval šplh mikrobusem do zdejších hor. Když už jsem začínal mít pocit, že jsme na silnici opuštěni v buši, projeli jsme okolo silničního odpočívadla, kde dva maníci v červených vestách vyváželi odpadky. Přesto dojem z panenské krajiny byl úžasný.
Projeli jsme okolo zpustošeného sídla pvp. Z dob Francouzské kolonie a zastavili na parkovišti pod vrcholem. Poslední kilometr jsme došli pěšky. Na vrcholku byl obrovský funkční zvon, výše pak rozhledna postavená na heliportu po Američanech a blížící se mlha, která zakrývala nejen pohled do údolí ale následně i nás všechny.
Sice bez velkého výhledu, ale i tak na vrcholku bylo krásně, s příjemným klimatem.
Po návratu na parkoviště jsme byli rozděleny na dva oddíly. Nás co jsme šli větší tůru bylo víc, než těch co půjdou snazší, kratší a pohodlnější cestou. Jakmile se však začali podávat instrukce o bezpečnosti, rozdávat helmy a jídlo pro každého, naše skupina odvážlivců se začala výrazně tenčit. No a vyrazili jsme.
Po strmém sestupu celkem pohodlnými surovým schody z kamene do údolí k potoku se jeden Australan omluvil a dotázal se, zdali je ten nejhorší úsek cesty již za námi? Průvodce mu zdělil, že „nikoli, šlo naopak o nejjednodužší část cesty“. Nato Australan: „V tom případě mi dovolte, abych přehodnotil své rozhodnutí a směl se vrátit“. Průvodci mu vyhověli, ale znamenalo to vyjít zase zpět asi půl kilometru po schodech. Naštěstí to znamenalo jen pro něj. Akorát nás opustil jeden z průvodců a tak naše skupinka ještě více prořídla.
Cesta se nakonec ukázala, jako celkem pohodlná a ve srovnání s cestou korytem řeky na Bali i v celku bezpečná. Kde byl prudký slez, byl žebřík nebo lano na přidržení, takže pohoda. Pro kluka co vyrůstal na hrách v lesní stráni nic vyjímečného. Bez problému to zvládali i Lucka s Aleksiem.
Dorazili jsme k jezírku s malým vodopádem, kde jsme se zastavili, poobjedvali z jídlonosičů, které jsme si každý nesl již z parkoviště a vykoupali se. Ne všichni z naší skupinky do vody vlezli, zvláště po průvodcově upozornění, že ve vodě určitě nebudeme sami a je třeba si po vyplutí zkontrolovat tělo od pijavic.
Nás to však nijak neodradilo a po namáhavé cestě jsme do chladné horské bystřiny svižně hupsli. Bylo to žůžo osvěžení. Jídlo s našich jídlo nosičů, bylo také příjemné překvapení a to i když beru v úvahu, že po námaze a hladovému chutná nejvíce. Šlo o několika chodové menu důmyslně naskládané v malých obdelníkových mističkách, které byli s víčkem na sobě naskládané a uloženy v termo obalu, v jakési kabelce. Jídlo bylo super, krevetí polívka, maso s ananasem, tofu a vejce, rýže. Dokonce ho bylo dost i pro mě.
A byl zavelen odchod dál. Moc se mi nechtělo, už toho lezení bylo přeci jen hodně, naštěstí ale už byla cesta jednodužší, často šlo o pěšinky v buši. Jen nás čekal jeden přeskok potoka pomocí lana. Zajímavé co všechno se dá nazvat a zařídit jako turistická atrakce. No většina z nás si pochopitelně nabrala do tenisek vodu, ale jsme v tropech, tady to tak nevadí.
Dorazili jsme k nejkrásnějšímu místu našeho výletu, na úpatí vodopádu, nádhera. Splnil jsem si sen, podívat se někdy obráceně, tedy nekoukat na vodopád z protějšího kopce, nebo zespodu vodopádu, ale kouknout se, jak to vypadá na jeho úpatí. A je to krása i když vodopád samotný pochopitelně vidět není. Voda prostě za burácení padá někam dolů, na hraně se vám ztratí z dohledu a místo dopadu to už vůbec nevidíte, ale i tak to bylo skvělé. Byl i výhled po krajně a tentokrát bez mlhy 🙂
Na zpáteční cestě uprostřed buše seděl tenhle pán. Když jsme šli okolo zvolal na mě, „chcete pivo?““Za kolik?“ptám se.
A on, že dárek, tak jsem pivo vyměnil za pár rýžových bonbonů pro kluka 🙂
Po příjezdu z výletu jsem byl celkem utahaný, zašel jsem si na večeři, prošel jsem se uličkami v okolí a šel spát. Lucka s Aleksiem se ještě vydali po památkách ve městě. No viděli toho určitě víc než já, ale taky mám rád své pohodlí a nemusím vidět a být úplně všude, no ne?
