Pátý den byl plný očekávání nového. První naše stěhování z mnoha se započalo brzy ráno. Vzali jsme si taxi a nechali se odvést na autobusové nádraží v Saigonu. Bohužel jsme natrefili na začátek svátků ve Vietnamu, které jsou spojeny s velkou migrací místních. Měl jsem pocit, že všichni ze Saigonu chtějí někam jet.
Lucka s Oleksem obcházeli okýnka dopravních společností a vždy si u něj vyslechli nemilosrdný verdikt, jízdenky jsou vyprodané. Až snad u posledního možného okýnka, při trocha předbíhání, drzosti a protekce (nám „běloušům“ se tu nadržuje a upřednostňují nás před domácími, proč tomu tak je, nevím) jsme se, snad jen zázrakem dostali k posledním třem lístkům do Vinh Longu. To bylo sice skvělé, ale bylo to na autobus s odjezdem v 16:45 a bylo něco po desáté dopoledne.
S batohy běhat někde po předměstí se nám nechtělo a tak jsme se uvelebili v klimatizované čekárně autobusáku. Naproti čekárně byl bufítek s hotovkami za příznivé ceny. Začíná tu platit, čím je jídlo levnější, nejde tím o jídlo pro turisty a je mnohem, mnohem chutnější. Já si dal nějaké maso s rýží (pes to nebyl), k tomu jsem dostal nakládané vejce a Lucka žabí stehýnka. Vše skvěle ochucené, oblizoval jsem se až za ušima za toto jídlo jsem platil v přepočtu 40,-Kč! 🙂 Ono přepočet na koruny je tu snadný, jelikož Vietnamský dong je 1.000:1 ke koruně (tz.:40.000 VND = 40,-Kč). A to jsou snadné počty 🙂
Jen si člověk musí dávat pozor při počítání nul. Aby jste si nespletli např. 20.000 s 200.000 (ty eura jsem si už dal úplně jinam, kdyby se někdo ptal 🙂 ) Naštěstí to ale ty místní neví, že jste se spletli a chtěli jste platit menší bankovkou. Proto vám vrátí správně. Holt Vietnam není Čína 😀
Když přišel čas odjezdu nastalo to pravé dobrodružství. Nemají tu pevná stanoviště jednotlivých linek, nemají ani čísla autobusů, nejsou zde ani označení jednotlivých destinací, kam autobusy směřují. Není to ani na autobusech, ani na jízdenkách, dokonce ani nikde na cedulích. Do teď jsme nepochopili, jak ty lidi vědí, který autobus kam jede. Když jsme se ale kohokoli zeptali a ukázali mu lístek, vždy nás poslali správným směrem.
Když jsme se dopátrali místa odjezdu, dozvěděli jsme se, že místo nástupu je sice správné, ale, že náš autobus bude mít nejméně hodinu zpoždění :-(. Naštěstí asi po deseti minutách přijel autobus, který měl jet tím směrem už před hodinou a naštěstí měl pár míst volných a mohl vzít některé cestující z našeho busu.
A k tomu nám pomohl z ničeho nic místní. Mávl na nás, přivedl nás k tomuto autobusu, něco řekl stevardovi, který pouštěl lidi a on odmítl zbytek místních a vzal nás. Prostě funguje tu protekce „běloušů“. Byli jsme rádi, že nemusíme další hodinu čekat a vydali se na dobrodružnou cestu ve spacím autobuse.
Večer jsme přijeli na Vietnamský venkov. Vinh Long patří mezi menší městečka se zhruba milionem obyvatel. Na Vietnamské poměry jde již, dá se říct, o vesnici 😀 Ze města jsme přejeli pomocí přepravního autobusu k přívozu. Ubytování máme totiž domluvené na ostrůvku obklopeným řekou Mekong. Tam již budeme téměř na samotě. Žije tam pouhých 100.000 obyvatel 😀
Na přívozu jsem si uvědomil, že jsme až do teď stále bydleli na nějakém ostrově. Loni Xio Men – ostrov, Bali – ostrov, potom hotel v Saigonu jsme nevědomky vybrali též na jednom z ostrovů a teď opět naše ubytování s názvem Nam Thanh Homestay leží v deltě Mekongu a opět na ostrově, zajímavé.
Dorazili jsme na ubykaci a začínal jsem si říkat, jestli jsme to s tím zkoušením života domácích nějak nepodcenili. Komáři, brouci, pavouci se všude jen hemžili. Od sousedů kokrhali kohouti. Ze tří společných sprch jen v jedné tekla teplá voda. No nic je večer, snad to dáme. Ovšem všechny obavy opadli s večeří. Ta sice nebyla nikterak levná, zato ovšem šlo spíše o hostinu než večeři. Donesli nám snad sedm chodů, všechno opravdu domácí kvalita a poctivé Vietnamské jídlo. Odcházeli jsme na kutě s plnými bříšky a trnuli co uvidíme po rozbřesku v okolí.
