Nasnídali jsme se v hotelu po sedmé, vybrali si věci do batohu na dvoudenní výlet. Zbytek věcí jsme si nechali v hotelu v Hanoji a vyrazili jsme. Nejdříve menším autobuskem na zastávku většího autobusu, poté ve větší skupině lidí autobusem na sever. Tam jsme se jako pěší přepravili trajektem na ostrov Cåt Bá.
Na ostrově si nás převzal další průvodce. Byl to výlet šitý na míru přímo nám a tak jsme byli různě přiřazováni ke skupinám, či jsme měli průvodce individuálně tak, jak tomu bylo na prvních ze dvou výletu po tomto ostrově. A tak i když na přístavišti trajektu bylo jako všude ve Vietnamu přelidněno, průvodce si nás neomylně našel, naložil do auta a jeli jsme na výlet, který jsme si z několika variant vybrali. Tj. Výšlap – tůru na jeden vrcholek, homole z výhledem a prohlídku jeskyně, která za války sloužila jako bunkr s nemocnicí.
Nejdříve však bylo třeba se posilnit, průvodce nás zavezl do restaurace před vchod rezervace v které jsme měli jít tůru. A tak jsme se na náš cíl cesty mohli po dobu oběda koukat, aniž bychom to tušili.
Když jsme vyrazili na cestu, bylo sice pod mrakem, ale teplota mohla být okolo třicítky a rozpálené tváře turistů navracejicích se proti nám z této cesty dávali napovědět, že to nebude snadná procházka 🙂
K úpatí hory to šlo snadno, poté les zhoustl a my se vydali lesní klikatou pěšinkou s rozesetými schody mez skalisky do prudkého kopce. Ze začátku to byla jen útrpná nuda. Připadalo mi to jak stráň za našim barákem z dětství, jen více zarostlá bujnou vegetací a s podivnější flórou. Proto také průvodce co chvíli zastavoval, abych je všechny nejen došel já, ale taky aby nám zpestřil tento úsek cesty různými ukázkami krás tohoto kousku přírody. Brouky, pavouky, hlemýždě, různé liánovité stromy a podobně. Co vše ukazoval já většinou nevím, byl jsem totiž rád, že můžu za tu chvíli popadnout aspoň trochu dech 😀
Pod vrcholem to však začalo být daleko zajímavější. Cesta byla sice ještě více strmější, zato však řídla okolní vegetace a nám se přerušovaně začala objevovat krajina okolo nás. Krásné zarostlé homolovité kopce, Na nich nepropustně vypadající vegetace a chladnější, osvěžující vzduch. Na závěr ještě jedno prudké schodiště na altánek s nádherným výhledem do okolí, krása.
Po snadnějším sestupu, jsme nastoupili do průvodcova auta, popojeli k druhé atrakci našeho dne a vydali se opět do již ne tak velkého kopce, k jeskyni v jejíž nitru byl vystavěn železobetonový bunkr. Je zajímavé s jakou vynalézavostí si stavitelé počínali. Mnou se prolínali rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem sice chápal důležitost zabezpečení v době války, ale pociťoval jsem také smutek nad barbarstvím, kterým byla poničena ta přírodní krása skrývající se uvnitř jeskyně. Inu stalo se, vzít se zpět nedá a tak jsem si prohlížel dvě zajímavosti v jedné. Jak krásnou jeskyni tak pozůstatky válečného bunkru.
Blížil se večer a tak nás průvodce „tohoto dne“ dovezl do krásného přístavu, odkud nás běžná dopravní linka, motorový bus člun, odvezl na blízký Opičí ostrov, či spíše mini ostrůvek, kde jsme měli domluvené ubytování – přespání.
I přes pokročilou hodinu (bylo sice pět hodin večer, ale jsme téměř na rovníku a tak tu slunce zapadá vždy +- v šest) a přes varování recepční, že terén ostrova je velice kamenitý a že na ostrově nesvítí žádná „pouliční“ světla se Lucka s Oleksiyem vydali podívat se na opačnou stranu ostrova přes kopec. Já už měl kopců dost a tak jsem si vzal plavky a šupky, hupky na písečnou pláž hotelu trošku si taky zalenošit 🙂
Sice rychlím tempem a ke konci i v přítmí, se Lucka a Oleksiy vrátili včas na večeři, která byla skvělým završením dne s velmi nabitým programem. Pohodička. Večeře, která je umocňována společným jídlem, tedy jídlem, které dostanete společně na stůl, ne každý svou porci, je opravdu zajímavým společenským zážitkem. Je to opravdu nápaditý, typicky Asijský prvek, prohlubující společenské vazby. Skvělá tečka dne.
